Přínos shiatsu pro akupunkturu

 

Carola Beresford-Cooke

 

Přestěhování do Walesu znamenalo pro Carolu Beresford-Cookeovou více akupunktury a méně shiatsu. Carola se tu s vámi podělí o to, jak dokázala přenést plody svého školení v shiatsu do svých akupunkturních ošetření

 

Jako praktik obou těchto disciplín mám občas sklon zvažovat rozdíly a podobnosti mezi nimi i to, jak se v mém podání navzájem ovlivňují. Teď mne to zajímá ještě více, protože poprvé za dvacet let překonala má akupunkturní praxe svým rozsahem shiatsu. K této změně asi přispěla i řada vnějších okolností, ale hlavní příčina je v tom, jak moje shiatsu zlepšuje má akupunkturní ošetření.

Jsem jedním z mála akupunkturistů, kteří vždycky považovali shiatsu za svou hlavní a oblíbenější disciplínu, a tohle píšu jako ódu na to, jak praxe shiatsu prohlubuje a rozvíjí jakékoli jiné léčebné umění.

Na moje shiatsu měly v posledních letech vliv hlavně velice odlišné styly Clifforda Andrewse a They Baileyové. Cliffovo učení mi pomohlo vědomě rozvinout a přizpůsobit mé vlastní pole ki, když provádím shiatsu. Když jsem sledovala jeho ošetření, inspirovalo mne jeho soucitné spojení s příjemcem. To je aspekt shiatsu, který považuje za tak samozřejmý, že se o něm ve svém vyučování ani nezmiňuje. Thea naopak svou výuku staví právě na tomhle. Já sama se spoléhám na rozumovou strukturu každého ošetření (např. záměr, soustředění, při diagnostice hara se řídím meridiány) a její naléhání, že se mám nejdříve poradit se svými pocity, ve mně vzbuzovalo pochybnosti. „Kde nejvíc potřebuje tvůj dotek?“ ptala se Thea ve třídě. Musela jsem se otevřít soucitu a empatii; nedala mi možnost uchýlit se do své hlavy. Tato zkušenost, jakkoli konfrontační, se nakonec propojila s tím, co mne naučil Cliff a dokonce i s mými prvními ošetřeními shiatsu s „myslí začátečníka“ (to znamená, že jsem neměla představu, co vlastně dělám).

Na začátku mého studia shiatsu, kdy jedinou teoretickou strukturou, kterou jsem znala, byly názvy meridiánů v ošetření pro začátečníky, jež jsem se naučila od Ohashiho a beze změny je používala tři roky, mne zmatek a touha zjistit víc dohnaly ke studiu akupunktury. Na konci sedmdesátých let nikdo doopravdy nerozuměl tomu, co svým shiatsu děláme, a jedinou teorií v Británii byla makrobiotika, která se týkala spíše diety než umění doteků. Doteky pro mne byly snadné; připadaly mi normální a přirozené. Tím, co mne zajímalo a pohánělo k tomu, abych se učila stále další věci, byla snaha najít smysl toho, co dělám. Nerozumový smysl, hluboký potenciál prostého lidského doteku mi v té chvíli připadal nedůležitý. Na co je tato technika? Jak mohu ovlivnit zlepšení (stavu pacienta) pomocí práce s body a meridiány? Mnozí z nás začali shiatsu provádět tímto způsobem, dále v tom pokračují a jsou přesvědčeni, že to, co se naučíme rozumově, bude mít vliv na naše ošetření. Naštěstí vám většina dobrých učitelů řekne, že to je sice pravda, ale že v léčebné situaci jsou mnohem podstatnější složky jako je empatie, soucit, rozvinuté pole ki, hravá a silná představivost i přijetí vlastních omezení i mezí příjemce. Takových učitelů na konci sedmdesátých let nebylo mnoho, já jsem se aspoň s žádným nesetkala.

Můj přítel a učitel Michael Rose (který se postupem času stal právě takovým učitelem) odjel do Tokia studovat u Masunagy, jehož kniha Zen Shiatsu se právě objevila v anglickém překladu, a já jsem se jela do Leamingtonu učit se akupunkturu. Tam jsem se naučila lokalizaci bodů a různým diagnostickým a interpretačním postupům obvyklým ve „Škole tradiční čínské akupunktury“ (ke které „tradici“ náleží mi nikdo nikdy nevysvětlil). Také jsem se naučila, že zde vyučovaný styl akupunktury je magicky účinnou a nejvznešenější formou léčení nemocí, která byly kdy objevena. Proto jsem se rozhodla, že budu raději akupunkturistkou než praktikem shiatsu. Naštěstí pro mne to byl naprostý omyl. Špatně vyškolená a bez klinického dozoru jsem se plácala od jednoho ošetření k druhému a pokoušela se léčit případy vysokého krevního tlaku, schizofrenie, kardiovaskulárních onemocnění a chronických bolestí podle nauky o pěti elementech pochopené západním způsobem; scházel tu jin a jang, životodárné látky, vnější příčiny nemocí, funkce orgánů i bodů a diagnostika jazyka. Abych byla k Leamingtonské škole spravedlivá, pokoušela se nás naučit naslouchat a hluboce porozumět příjemci v kontextu teorie pěti prvků a používat jejich systém akupunktury v rámci tohoto porozumění.

Vrátila jsem se k shiatsu. I když jsem toho stále moc neznala, mé ruce se po celou dobu učily, i moje kolena a lokty. Ohashiho ošetření se stávalo důvěrně známým přítelem, který mne podporoval při mých pokusech s použitím tělesné váhy a tím, jak jí lze působit. Michael Rose se z Tokia vrátil s novými poznatky o kyo a jitsu a novou, odlišnou teorií meridiánů. V jeho domě se shromažďovali praktici, aby se dělili o poznatky a předávali si techniky a myšlenky. Z těchto setkání vznikla Shiatsu Society.

Nějakou dobu, na začátku a v polovině osmdesátých let bylo shiatsu ohromně „in“ (potom přišla aromaterapie, potom NLP, reiki a Bowenova technika). A Spojené Království bylo bohaté. V Londýně byly tisíce vystresovaných “yuppies“, kteří byli ochotni zaplatit za relaxaci. Chtělo se toho po mně málo. Nebylo těžké bez přemýšlení provádět svá ošetření, hovořit s klienty a vciťovat se do jejich problémů, prostě být s nimi. Mezitím jsem ve snaze ukojit své nutkání porozumět tomu, co dělám, absolvovala roční kurs TČM s čínskými absolventy, Giovanni Maciociou, Julianem Scottem, Peterem Deadmanem, Vivienne Lo. Mé porozumění čínské medicíně už aspoň překročilo teorii pěti prvků. Ale já jsem se jehlám a bílému lehátku vyhýbala a raději si rozbalila futon u někoho v obýváku a užívala si šálek čaje a klábosení před ošetřením shiatsu.

 

Co ovlivnilo mé shiatsu

 

Od poloviny osmdesátých let se shiatsu v Británii začalo doopravdy rozvíjet. Mne a mnoho dalších ovlivnila především Pauline Sasaki, která zjevně neměla potíže s vnímáním ki a dokázala tuto zkušenost věcně a spontánně sdělovat. Nikdo před ní mi tyto dveře neotevřel. V této době začal být na západě známější čchi kung a já jsem začala cvičit jeho různé podoby. Skrze tuto přímou zkušenost, jak u sebe, tak i u mých klientů, jsem začala chápat ki nerozumovým způsobem. Podobné podněty pro další vývoj ve stejné době prožíval i širší svět shiatsu.

Postupně jsme se začali zbavovat svěrací kazajky teorie pěti prvků a ve své každodenní zkušenosti jsme začali dospívat k jednoduššímu porozumění tomu, jak ki v meridiánech působí. Díky Paulinině školení jsem začala chápat zázračnou jednoduchost Masunagovy teorie meridiánů, která obsáhla všechno, co jsem se kdy naučila a co jsem stále zjišťovala o fungování ki. Shiatsu bylo vzrušující, objev zážitku ki nabízel nekonečné horizonty nových objevů a akupunktura naproti tomu připomínala nezáživné intelektuální cvičení. Pořádala jsem pro akupunkturisty dílny shiatsu, jednou s Paulem Lundbergem a jednou sama, a byla jsem překvapena, jak málo akupunkturistů se zřejmě dokáže spojit s ki v meridiánech nebo vůbec ví kudy dráhy vedou. Jejich znalosti bodů a jejich účinků byly ovšem ohromující.

S postupujícím časem se teoretické spory a obtíže v rámci shiatsu samy vyřešily. Zen shiatsu i TČM, teorie pěti prvků i makrobiotika se postupně vymotaly z klubka a vznešeně zaujaly své pravé místo. Recese přišla a odešla, shiatsu už nebylo „in“, ale já jsem stále zkoušela a ověřovala terapii s prokázanými výsledky, byť ne tak populární jako dřív.

Zhruba touto dobou (polovina devadesátých let) jsem se přestěhovala do nejzapadlejší oblasti zemědělského Walesu a byla jsem rozladěna náhlým poklesem počtu ošetření shiatsu. Byla jsem zbavena stálého přísunu mých obvyklých zájemců o shiatsu a byla jsem ráda, že akupunkturu můžu nabídnout rostoucímu počtu klientů, kteří ji požadovali. Postupně jsem začala experimentovat. Klientku na vozíčku jsem odvezla do Cardiffu k akupunkturistovi, o němž slyšela dobré zvěsti, a zaujalo mne, že body vybíral podobně jako při shiatsu; shluk několika jehel kolem jejího jitsu nahoře na zádech a další shluk kolem kyo v kříži. Napadlo mne, že i já bych mohla dělat akupunkturu jako když dávám shiatsu. Mohla bych využít schopnost doteku získanou při shiatsu, vědomé uplatnění vlastního pole ki (jemuž jsem se naučila od Cliffa) i vědomé udržování vnímavého kontaktu (které do mne vtloukla Thea).

A to se i stalo. První věc, kterou dnes dělám, když se klienta ptám, jak se cítí, je, že se slaďuji s jeho polem ki a vnímám, které oblasti skutečně vyžadují pozornost. Přitahuje mne solar plexus? Kolena? Nebo kotníky? Když hovoří o svých příznacích, snažím se lépe rozvinout a uvolit své pole ki, abych se sladila s tím, co se odehrává v jeho. Své dojmy zaznamenávám a reaguji na ně, aniž bych na nich lpěla; stísněnost v oblasti krku, pocit blokády ve spodní části těla. Co bych potřebovala, kdybych byla na jejím místě? Zakořenění a stabilizaci? Odlehčení a rozptýlení? Velmi často určité body volají po mé pozornosti a já je svěřuji své paměti a dále pokračuji v prohlídce a reaguji. Zatímco leží na lehátku, odeberu puls, prohlédnu jazyk a ještě chvilku s klientem hovořím a dodávám mu důvěru. To je příležitost pro uklidňující doteky na jeho chodidlech, kotnících a hara, které využiji k potvrzení a doladění svých prvních vjemů z jeho ki.

Neprovádím diagnostiku hara. Je to model vytvořený pro zen shiatsu a při výběru bodů by nebyl příliš užitečný. Když však položím ruce na klientovo hara, naslouchám svým dojmům. Pohybuje se v něm ki, a pokud ano, kam? Je jeho ki rozbouřená nebo mírná? A když držím jeho chodidla, využívám svou schopnost sladit se meridiánem k lepšímu „naslouchání“ klientovu tělu. Tenhle meridián sleziny si říká o pozornost; a bod L 3 je ale kyo; je to, co cítím v kolenou blokáda? Všechny tyto dojmy jsou pro mne stejně důležité jako poselství pulsu nebo jazyka.

 

Důvěra v ki

 

Než zapíchnu jehly, dám si čas na vyhmatání a zjištění nejpotřebnějšího bodu v oblasti meridiánu, k němuž mne to přitahuje. Často změním názor. Když mne zpočátku první dojem a klientovy příznaky směřují k SS 6, může se stát, že zjistím, že vůbec nereaguje a rozhodnu se místo toho použít L 7 ve stejné oblasti. Pokud je poselství těla dostatečně jasné, neberu ohled na rozumovou strukturu akupunkturního modelu a pokračuji podle toho, co mi říká tělo. Stálo to spoustu let praxe shiatsu, než jsem si důvěru v ki vybudovala do téhle míry!

Když zavedu každý pár jehel, kontroluji změny pulsu, ale pokaždé se přitom sladím s klientovým polem ki a vnímám, co se změnilo a co je stále potřeba udělat. To je dobré, je mnohem zakořeněnější, ale ještě je třeba něco nahoře trochu otevřít. Možná MM 10? ZS 20? Někdy toto sladění provádím prostřednictvím pole, ale častěji pomocí doteku. Svých akupunkturních klientů se celou dobu dotýkám, zčásti abych je uklidnila (ani já nemám ráda jehly, dávám přednost shiatsu!), ale hlavně abych si spojila své pocity z toho, jak jehly mění jejich pole ki.

Akupunkturu chápu jako jakousi změnu zapojení příjemce. Zatímco shiatsu jde obvykle spíše s tokem proudu, akupunktura umožňuje změnu uspořádání obvodu. Chápu příjemce jako jakýsi nebeský plošný spoj, jako uspořádání hvězd v souhvězdí. S tímto uspořádáním na mysli také volím body a snažím se řídit elegancí klasického modelu s několika body dole na končetině, několika nahoře a několika uprostřed. Skoro vždycky používám nějaký bod PS nebo ZS dráhy pro zdůraznění ki jádra. Stále častěji používám body ZS nebo močového měchýře bez ohledu na jejich známé funkce, spíše podle pohmatu. Experimentuji také se symetrickými vzorci shluků jehel kolem nejdůležitějšího místa a to také bývají má nejúspěšnější ošetření. Například trojúhelník lokálních bodů kolem bolavého žlučníku (u depresivního klienta) a další trojúhelník naproti vlevo na hrudníku symetricky podle PS 12. PS 17 kvůli uvolnění bránice a nasměrování emoční ki dolů a PS 6 pro udržení a zakotvení kihara. Tak vznikl příjemný vzorec ki a vše fungovalo tak, jak jsem doufala, i když tyto body nepředstavují právě konkrétní předpis pro tento stav.

Akupunkturu často doplňuji harmonizujícím shiatsu. Pokud má někdo strach z jehel, nebo je příliš slabý, aby snesl více jehel, body často jen držím, nebo provedu ošetření shiatsu na meridiánu, který mi připadá vhodný nebo zapadá do vzorce nového „zapojení“. Někdy pomocí shiatsu jehly po dráze propojím. Na harmonizaci a dokončení ošetření často stačí prostě podržet hlavu, chodidla nebo hara.

Jsem vděčná Cliffordu Andrewsovi za jeho práci s polem ki a Thee Baileyové za to, že mi pomohla najít důvěru v můj vnímavý kontakt s klientem. Jejich přínos prospěl mé akupunkturní praxi i mému shiatsu. Vím, že zkušení akupunkturisté tyto schopnosti rozvíjejí prostřednictvím praxe, ať už se řídí starou čínskou tradicí dlouhého předběžného výcviku v Tui Na a pohmatu nebo nikoli. Jsem prostě ráda, že jsem dokázala tyto schopnosti rozvinout bez dlouhých let zapichování jehel, a že v důsledku toho prožívám při akupunkturní praxi potěšení a hluboký kontakt s ki, kterým jsem se naučila při své praxi shiatsu.

 

Z britského časopisu Shiatsu Society News, jaro 2003,

přeložil

Pavel Toman

Přínos shiatsu pro akupunkturuPřínos shiatsu pro akupunkturuPřínos shiatsu pro akupunkturu
3354463 visits3354463 visits3354463 visits3354463 visits3354463 visits3354463 visits
© 2005-2007 Shiatsu Asociace