Richard Wilson
Problémy se zády jsou zřejmě prokletím moderní doby. Richard Wilson nalézá rychlé léčení v práci Alexandra Barrieho.
To, co napsal Voltair v 18.století o doktorech, by docela dobře mohlo být aforismem z knihy Philipa Daye Health Wars (Války o zdraví) vydané v loňském roce:„ Lékaři předepisují léky, o kterých toho vědí málo, aby vyléčili nemoci, o kterých vědí ještě méně, a podávají je lidským bytostem, o kterých nevědí vůbec nic.“ Dalo by se říci, že moderní lékaři, až na pár úžasných výjimek, jako je Helen Ford ve Stourbridge, která propojuje odborné znalosti s velkým psychologickým vhledem a vzácným důvtipem, jsou kvůli nadměrnému užívání léků a jejich „čarování“ se skalpelem hlouběji v dobách temna, než francouzský doktor z 18.století. Tedy zcela určitě, co se lidských zad týče.
Ale to se příliš neliší od toho, jak jsem se cítil kvalifikován já, navzdory více než čtyřem letům Zen Shiatsu se Soniou Moriceau a Devonskou školou s Oliverem Coemeadowem a Simonem Fallem a mnoha jejich úchvatným ošetřením. Proč?
Liboval jsem si v magických vlastnostech Shiatsu, které popisovali ti, které jsem ošetřoval, jako například 28letá francouzsko-švýcarská dívka, která byla od svých 23 let závislá na heroinu: „Cítím se jako bych umřela a šla do nebe. Kdybych bývala věděla o shiatsu, nikdy bych nebrala heroin“. Pak jsem ale byl rychle přiveden k vědomí, když jsem se marně pokoušel pomoci člověku, který měl tak bolavá záda, že jsem se jej mohl jen stěží dotknout. Nejen že jsem měl malé znalosti o zádech, ale také jsem nevěděl nic o tom, co Oliver ve svém krásně srozumitelném Art of Shiatsu (Umění shiatsu) nazývá „velice běžným problémem“. V mistrovské, obsáhlé knize Handbook of Self Healing (Příručka samoléčby) Meir Sneider říká: „lidé trpěli bolestí zad v celé naší známé minulosti ….nicméně nynější rozšíření tohoto problému přímo epidemickým způsobem je spíše nedávným jevem“.
Před čtyřmi lety se stal zázrak. Devonská škola pořádala workshop o srovnávání pánve podle Alexandra Barrieho, praktika shiatsu, kraniosakrálního terapeuta a učitele hathajógy, který provedl hlubokou studii o tom, co nazývá „otřesný problém“. Závažnost tohoto problému jsme si uvědomili díky faktu, že každý účastník workshopu měl poruchu postavení pánve. Alexander Barrie nám předvedl dva způsoby (později rozšířené na čtyři) korekce postavení pánve a jak si ji každý sám může udržet ve správné pozici. Přestože má pánev byla posunuta pouze o 1/16tinu palce, po srovnání jsem se cítil jako bych chodil poprvé, zatímco ostatní s nerovnováhou ½ palce a větší zaznamenali, že se posunulo jejich těžiště a jejich nálada se zlepšila. Bezohledná logika toho je, říká Alexandr Barrie, že pokud pánev není na svém místě, všechny orgány těla jsou v napětí. Přidáno ke všemu ostatními napětí, které si lidé pěstují během života, to vede ke stále rostoucímu počtu obtíží. Pramení většina trápení, jak on říká, z této rozhodující nerovnováhy?
Lucy, čerstvá třicátnice, byla první, kdo pocítil blahodárnost této kůry. Měla zmrzlé rameno, jehož stav se zhoršoval po dobu šesti měsíců a nyní již měla postiženou celou levou paži. Její pánev byla posunuta z rovnováhy o ¾ palce. Po ošetření se stav paže a ramene zlepšil o 85% během prvního dne a po čtyřech dnech se bolest úplně vytratila. Další byla jednapadesátiletá Annette, která měla posun pánve o ½ palce. Sedm let se trápila hlodavou bolestí kyčlí, kde lékaři předpokládali artrosu, dále trpěla svalovou bolestí vystřelující od lokte do paže. Podstoupila pět ošetření a hned po prvním řekla:“Cítím, že bych mohla létat po obloze jako pták“ a po pátém ošetření, již zcela bez bolesti, to komentovala: „Cítím se tak relaxovaná, jako nikdy před tím. Jako bych to ani nebyla já.“
Elizabeth, 55 let, se stala exemplárním příkladem - byla plná vzteku. Po 20 let měla sníženou ploténku v bederní části zad. Pravidelně docházela k osteopatovi, což jí pomáhalo zůstat schopná chůze, ale nyní začala trpět neustávající pronikavou bolestí a následně také mravenčením až znecitlivěním od hýždí až ke koleni, dále svěděním kůže, bolestmi krční páteře a ramen, ztuhnutím pravého zápěstí, syndromem dráždivého tračníku a to vše bylo v posledních sedmi letech zkomplikováno hysterektomií (odmítla povolit chirurgovi, aby ji odejmul vaječníky) a užíváním hormonální léčby. Po narovnání pánve o jeden palec a po pěti ošetřeních došlo k překvapivému 80-90% zlepšení všech obtíží kromě syndromu dráždivého tračníku (pouze 30%). Krk, zápěstí a stehno byly téměř zcela uvolněny.
Petr, omítkář, mající též jednopalcové vychýlení pánve, začal po akutním ústřelu krční páteře před devíti týdny pociťovat bolest v levém rameni a lokti, která vystřelovala až do ukazováčku a prostředníčku. Lékař mu předepsal Voltarol (v ČR Voltaren), který způsobil žaludeční potíže, které byly následně léčeny antacidovými tabletami, jež ovšem nezabraly, stejně tak jako další. To znamenalo, že skončil se dvěma druhy neúčinných tablet, o kterých si přečetl, že jsou určeny proti pomočování a depresím! Během prvního týdne po narovnání pánve a po shiatsu zaznamenal, že bodání a bolest v rameni je méně častá, zeslabuje se a ke konci druhého týdne již došlo k celkovému zlepšení. Po dalších dvou ošetřeních (byly mu předvedeny Makko-Ho a další cviky zabraňující recidivě potíží) se ptal po knihách, jaké by si mohl přečíst o shiatsu a tomto novém světě zdraví.
Jak mohou lidé vyhnout náchylnosti k této nerovnováze, nemají-li k dispozici techniky samoléčby podle Alexandra Barrieho? Během testování více než 100 lidí, včetně deseti dvacetiletých českých studentů během podzimní sklizně jablek, mohu poukázat pouze na dva případy, které nepotřebovaly srovnání pánve. Jedním byla 28letá německá cvičitelka jógy, upřeně kráčející po své cestě jako snová baletka s výjimečnou duševní rovnováhou. A druhým případem byl novozélandský praktik shiatsu, který denně cvičil. Ohashi (1992) napsal fascinující kapitolu na téma zad. Pro lidi se shrbenými zády, kteří jsou prolezlí vztekem, navrhuje množství cvičení k uvolnění napětí. Salmerder vidí hlavní příčinu potíží v tom, že lidem chybí v životě pohyb. Srovnává západní svět s životem afrických křováků živě vykresleným Laurensem van der Postem v svém mistrovském kousku The Lost Word of the Kalahari (Ztracený svět Kalahary).
Philis Diller vše shrnuje takto: „Nyní jsem ve věku, kdy má záda selhávají více než já“. S technikou Alexandra Barrieho by mohla říci „Nemusím hledat pomoc kvůli selhání, protože má záda mě vždy podrží“. Tak je to a pak člověk vidí moderní drogy (léky) pouze jako paliativní prostředky proti trvalé bolesti.
přeložila Magdaléna Carbochová